„…tady všude bude jenom trávník!!!“

„…a když ne ten, tak nanejvýš beton nebo dlažba. Na nějaký kytičky není čas!“ Tak takové věty člověk pronáší, když je skoro náctiletý… A to jsem od malička byla vedená k péči o zahrádku, jablíčka i hruštičky, mrkvičku i šnytlík. A co teprve taková růžičková kapusta nebo rebarbora. O trhání rybízu a angreštu ani nemluvě.

Jak čas běží, začala jsem zjišťovat, že kromě obchodů s dekoracemi a zverimexů existují také zahradnictví. A tam se dají pořídit takové ty zelené potvory, co je za ně člověk ochoten dát skoro cokoli a pak je minutu po minutě sledovat, jak se jim daří.

Začalo to úplně nevinně, sem tam nějakou letničkou na terasu, do truhlíku, k oživění letních dnů. Pak to začalo načisto.

Hmmm, ta sousedka má ale pěkné ronďáky… a není to ani nijak náročná kytka…jak to pěkně na jaře kvete…jééé a tady mají takový s obřími květy jako jahodová zmrzlina. A tenhle má úplně jiné větvičky, takové do červena. A tady ten zase listy tenoučké a malé a ten druhý zase okrouhlé a obří…

Nemluvě o tom, že když člověka začne flora pohlcovat, dočte se o dalších podstatnějších rozdílech mezi jednotlivými krasavci, počínaje půdou a konče stanovištěm.

Abych to jednoduše shrnula, ačkoli to neplatí ve sto procentech: čím pěnišník (tedy rhododendron) kvete světleji, může být na slunečnějším a světlejším místě, ty nádherné tmavě fialové ovšem ocení spíše stín. Nejraději mají všechny ten rozptýlený, pod vyššími stromy. Tam se drží jim příjemné vlhčí mikroklima, na které jsou zvyklí už ze své původní domoviny. Mráz je jen tak nespálí, i ten mají většinou v genech ho překonat, holomrazy s opírajícím se sluníčkem jim ale opravdu nedělají dobře, ale to většině stálezeleným rostlinám. Určitě by se vyplatilo je třeba na tuto dobu zakrýt netkanou textilií, to ale opravdu nedělám. Jsem zastáncem přírodního řešení zahrady, takže když to tak příroda zařídila, kytičky si musí poradit. Nebo že bych byla spíš tak líná?

Raději zpátky k ronďákům. Na půdu a sázení mají skoro všichni stejné nároky, podobně jako na důkladné zamulčování, nemají rádi sucho. Vyhovuje jim jedině kyselá půda (dávám přímo rašelinu) a sázecí díry stačí vykopat nízké, zato ale opravdu dostatečně široké, mají totiž opravdu doširoka rostoucí povrchový kořenový systém.

No a když si myslíte, že už víte skoro všechno, zjistíte, že to zas až tak úplná pravda není. Jsou totiž novější odrůdy takové, které zvládnou i lehce vápenitou půdu, tzv. odrůdy Inkarho. A těch stále nově přibývajících kultivarů – barev, velikostí tvarů… má cenu vůbec něco zkoumat, když je to nekonečný koloběh?

Takže po prvotním výběru několika málo kousků z nepřeberného množství barev a tvaru květů, velikosti a tvaru listů, doby kvetení a celkového vzrůstu jsem vzala poprvé důkladně do ruky rýč, kolečko, lopatku a rukavice a tyto nové parťáky do zahrady jsem skoro nepustila z ruky po následujících mnoho a mnoho let.

Jestli na začátku ze mě výrobci sekaček mohli mít radost, protože přeci …“tady bude všude jenom trávník….“, nyní už začínám přemýšlet, jestli by mi časem nestačila třeba jen malá strunka. Je ale pravda, že plochy s trávou a v ní rozeseté sedmikrásky, fialky a jiné barevné „plevely“ nádherně rozdělují ostrůvky květin a dodávají zahradě další dimenzi. A taky včeličky mají více co sosat a navíc, je potřeba si moci někam sednout nebo natáhnout deku a to by se mi do rostoucích vymazlených hortenzií, ibišků, růží nebo ostružin opravdu nelíbilo.

Co Vy, taky Vás tak pohltilo sázení, stříhání, zaštipování, sekání, zalévání, vytahování očima, setí a hnojení? Jaké byli Vaše začátky s pěstováním lásky k těm zeleným i jinak barevným kráskám, které k životu sice nutně nepotřebujeme, ale s nimi je život prostě krásnější 🙂

Pro mě už se to stalo pevnou součástí žití, důvodem k radosti a trávení skoro každé volné chvíle mezi zelení a voňavými květy.