Máme to za sebou

Je to za námi. Několika týdenní přemýšlení, kdy k tomu přistoupit a vlastně zda vůbec, je pryč. Chodili jsme kolem toho trochu jako kolem horké kaše, moc se nám nechtělo dát to finální rozhodnutí. Přesvědčila nás až paní veterinářka. Prý je opravdu třeba kocourky kastrovat co nejdříve po prvním značkování, aby si na to nezvykli a nezůstalo jim to i poté. Tak se to nějak sešlo a den před Kocourovými prvními narozeninami přišel náš Mazlík o „to nejcennější“.

Byl hrozně moc statečný. Při holení tlapičky a zavádění kanyly ani nezakňoural, držel Myšák statečně. Asi za půl hodinky bylo hotovo (nám to teda připadalo jako nekonečně dlouhá doba). Hned jsme k němu mohli, ještě nebyl úplně probraný, ale za pár minut na nás mžoural a mohli jsme jet domů do pelíšku.

Trochu jsem se bála stavů po narkóze, ale musím naštěstí uznat, že to zvládl líp než pejsci. Ani nevypadal tak drasticky jako pes, když se z ní dostává. Snažili jsme se ho hlídat, aby si ránu moc nelízal. Brzo pochopil, že to nemá dělat, takže se vždycky velmi nenápadně snažil někam schovat. Je to ale zlatíčko, stačilo na něj zavolat a nechal toho (občas 🙂 ). Za pár hodin dostal misku masíčka, co si na nás doslova vyloudil. Zmizela během chvilky. Asi hlavně proto, že skoro celý den nejedl. Kolem třetí hodiny ráno ho chytla hravá, takže bylo jasné, že to nejhorší máme za sebou.

Úsměv od ucha k uchu za všech okolností 🙂 .

Jen ten pohled zezadu, když  jde před vámi se vztyčeným ocáskem….a tam nic, jako kdyby si to vykračovala kočička a ne kocour…začala jsem mu říkat Kočkoure 🙂 .

Je třeba zdůraznit, že z kastrace mají spíš větší nervy páníčkové, než sami kocouři. Ti to ani nijak moc neprožívají a nevnímají, že jim snad něco chybí, což máme potvrzeno. Takže hurá do toho, hlavně kvůli jim samotným, ať neprobrečí celé noci a nejsou nešťastní, že nemůžou najít kočičí dámu.