Nakouknutí do světa kanálů

Taky se někdy cítíte, že byste nejraději chodili kanálama? Přesně tohle se mi teď o víkendu poštěstilo. A jak jsem zjistila, je to dost dobrý. Tedy ne jimi procházet, to těmihle nejde, spíš proplouvat. A ne jen tak nějakým kanálem, ale jedině tím benátským 🙂

Kdo tam nebyl, myslím, že se bohužel nedokáže vcítit do směsice pocitů, které člověk má, jakmile se poprvé ocitne na území nabitém historií, emocemi, romantikou a samozřejmě vodou. A taky turisty. Těch je všude skutečně dost, ačkoli pravá sezona ještě nevypukla. Ale to k cestování po městech prostě patří 🙂 .

Gondoly jsou vždy stejně barevné (všechny černé) a povětšinou mají i podobný obsah – Benátky bezpochyby uchvátily i zástupy japonských turistů, kteří si to na gondolách náležitě užívají.

Hned při výstupu z vlakového nádraží, které se nachází přímo na stanici hromadné dopravy, vás vysloveně zarazí pohled na tamější „silnici“ a „autobusy“. Místo klasických zastávek je houpající se budka na pontonu, u které každou chvíli staví loď místo autobusu.

Typická nástupní stanice na vaporetto. Lodě jsou někdy tak narvané, že se člověk diví, že se nepodívá i na dno kanálu.

A kromě tohoto hromadného dopravního prostředku je voda plná množství taxíků, větších či menších lodí a bárek. Ambulance či policie se samozřejmě také řídí kormidlem místo volantu. Všechno společně se chvílemi opravdu dostatečně houpe, při prvním výstupu z vaporetta (=autobusu) jsme se dohupovali ještě pár desítek vteřin i na pevnině.

Vaporetto má několik linek a dopraví vás všude po ostrovech.

Rychlá záchranná na vodě.

Karabiniéři mají loď ve svých barvách. V pozadí jeden z trajektů, kam se hrabou sídliště.

I lodě se musí blýskat čistotou.

Naše první cesta vede na ostrov Lido. Je takovým mořským nárazníkem Benátek. Vlastním tělem je chrání od otevřeného moře. Jedna jeho strana je proměněna na mnohakilometrovou pláž otevřenou do vln a zvuků moře. Pláž je volně přístupná, s jemným pískem a množstvím všelijakých barevných lastur, které prý ale mizí s letním náporem turistů.

A těch tam asi nebývá málo, soudě podle zástupu slunečníků, které se táhnou do daleka. Touto dobou tam bylo ale jen pár lidí, kteří si jako my užívali mořské vody alespoň po kolena. Uschlou sůl na nohách jsem si odmítla umýt dřív, než v Praze, a to jen díky nátlaku okolí. Jinak bych si pozůstatky moře nechala na nohách do jejich samovolného opadu.

Další zastávkou byl ostrov sklářů – Murano. Obchody a stánky s typickým muránským sklem nemůžete minout, jsou všude kolem kanálů. Nabídka sklářského umění je nepřeberná, i když ve své podstatě velmi podobná.

Radost si můžete udělat drobným přívěškem, náramkem či hodinkami nebo větší dekorací či lampou do bytu. Hodně frčí rybičky v různých podobách, třeba ve vaku zobáku pelikána nebo bříšku přepapaného kocoura 🙂 .

Je zde také možnost navštívit továrny, kde se skláři pyšní svými dovednostmi. Jedním domorodcem jsme se nechali na takovou prohlídku zlákat. Za dvě eura na osobu nám přišlo neodolatelné nenahlídnout do tajů sklářské kuchyně. Po přepočtu na minuty jsme byli trochu překvapeni, že ukázka není zas až tak laciná. Celá totiž netrvá snad dále než 4 minuty. Ve velké rychlosti vám uvaděč ve třech jazycích sdělí zevrubný postup výroby, při kterém současně mistr sklář vyfukuje vázičku a vytahuje koníka, na kterého po dotvoření vloží kousek papíru. Ten při současném údivu obecenstva vzplane a během pár sekund shoří na popel, přičemž se mistr sklář pousměje. Reakce všech turistů je totiž asi pokaždé úplně stejná. Tím návštěva sklárny končí a jste nahnáni do obchodu, kde si máte umělecké sklo zakoupit.

My se ale raději vydali dál po ostrově, s malou zastávkou na občerstvení. Sedět přímo u kanálu a sledovat ruch na něm je nezapomenutelný zážitek.

Někdy i Ital musí sklopit hlavu 🙂 .

Čas ale neúprosně letí, vracíme se tedy vaporettem zpět do Benátek, přímo na zastávku u náměstí sv. Marka. Tam turistický ruch dostupuje vrcholu. Mezi zástupy všech možných národností jsou rozesety stánky s typickými suvenýry v podobě magnetů, tužek, slunečníků z krajek, barevných masek či klobouků.

I sem dopluli černoši, nabízející zaručeně pravé značkové kabelky. Jen si říkám, jestli té tašky Prada, válející se po zemi, není trochu škoda 🙂 .

Jaká jsou dopravní pravidla na vodě, to jsme úplně nepostřehli. Ačkoli je lodí všude nespočet, k žádné kolizi nedochází ani náznakem.

Nebyla by to ta správná návštěva Itálie, abychom nezkusili také něco z přízemnějších požitků a uspokojili nejen oči a duši, ale také žaludek. Zmrzlina byla nepopsatelně výborná, jaká bude asi pizza či lasagně? Bez komentáře. Prostě luxusní. To se musí zažít. Tedy ztrávit 🙂 .

Italové si života užívají v každém momentu 🙂 .

Čas odjezdu se ale nezadržitelně přibližuje, je třeba nabrat kurz zpět k nádraží. Náš orientační smysl nám sice velel určitý směr, nicméně náhle končící uličky za rohem domu a pokračující vodním kanálem nám ho často kazily.

Udržet si správnou cestu při kličkování úzkými cestičkami mezi vícepatrovými domy neni úplně snadné. Ačkoli jsou na zdech směrovky, skutečně doporučujeme kvalitní mapu. Ukazatele totiž nejčastěji směrují na Náměstí Sv. Marka, které je ale na opačné straně než nádraží.

Kdo si úplně netroufá zabloudit v uličkách a kanálech, může se svézt vaporettem po hlavním kanálu nebo se držet hlavních tahů. Zaručeně je poznáte podle množství obchůdků a zástupu turistů.

Ovšem procházka po klikatých uličkách, nečekaných mostech nebo spíše malých mostcích či klenutých lávkách přes kanály, je nezapomenutelná.

Všude vás obklopují nádherné staré zdobené domy, občas se ukáže malé náměstí s chrámem či jinou historickou budovou. Okna obytných budov bývají často zdobena nejen rozkvetlými truhlíky, ale také šňůrami s vlajícím prádlem.

Prostě Benátky, jak mají být. Určitě se sem jednou vrátíme a zkusíme nasát víc z téhle nevšední pohádkové atmosféry.

Až přijde ten správný čas, určitě se vrátíme. Hodinky s muránským sklem nám dají včas vědět 🙂 .