Pohotovost není vždycky pohotovost

Pohotovost…co si pod tím slovem představíte?

Průšvih, nemoc, akutní záležitost, rychlost jednání, nic příjemného.  A když se děje něco s vaším čtyřnohým mazlíčkem, kterému netušíte, co může být a on vám to není schopen ani ukázat, necítíte se opravdu vůbec dobře v kteroukoli hodinu a už vůbec ne v noci, kdy je vám jasné, že bude třeba navštívit pohotovost. A samozřejmě tu, kterou máte nejblíže.

Dendy1

V našem případě to ovšem znamená, že musím překonat taky sama sebe a jet na veterinu, ze které jsem měla vždycky velmi rozporuplné pocity, kde to vždycky tak nějak divně dopadlo a na kterou jsem slyšela mnohé nelichotivé příběhy z více stran. Ovšem je prostě neblíž, tak nic jiného nezbývá a na akutní zjištění stavu jsme jeli tam.

Proč nás ani tentokrát nemohli tamější pracovníci přesvědčit o svých kvalitách? Paní recepční byla milá, tam se opravdu nedá nic říct. Ovšem pan doktor, to bylo jiné kafe. Byl sice také milý (alespoň do té doby, než pochopil, že některá jeho doporučení nereflektuji), ale jeho vyšetřovací strategie byla opravdu osobitá. Po základním vyšetření k naší obří radosti zkonstatoval, že stav není akutní, jen se mu nezdá srdíčko a v bříšku prý něco je.

Fik2

A nyní začal nekončící výčet možných důvodů, co by to mohlo být, jaké to má průběhy, následky a možnosti řešení…myslím, že by mohl napsat encyklopedii. Nebo že by měl fotografickou pamět a promítal si učebnice ze studií? Soudě podle zevnějšku promoval asi tak kolem vánoc. Těch posledních. Bylo by prý tedy dobré udělat další vyšetření břicha a srdce, což by ale nechal na kolegovi, až přijde. „Co děláte dopoledne?“ trošku nechápavě jsem se na něj podívala. „no jestli jdete do práce?“ „Pane doktore to prosím vůbec neřešte, o co jde, uděláme, co je potřeba.“ „No tak jdete do práce?“ Nechápu proč pana doktora tolik zajímal můj dopolední program. Snažil se asi dostat k tomu, zda dopoledne můžeme přijít znova, což jsem mu usnadnila a sdělila, že případně samozřejmě dorazíme. Poté, co jsem odmítla dát krev, tedy ne já, ale náš pes mými ústy, bylo zcela jasné, že naše konverzace nemá dál význam. Věděla jsem, že pokud to nebude nutné, tady psa léčit zase nenechám, takže odběr je zcela zbytečné stresování zvířete.

Hned jsme se rozjeli do naší oblíbené veteriny ve Stodůlkách na Praze 5. Bohužel ji již máme několikrát ověřenou, mohu ji skutečně jen doporučit. Nejen kvůli lidskému přístupu ke zvířátkům, ale také hlavně kvůli profesionalitě, vědomostem ale i vybavení a zázemí, jaké tato veterina nabízí. Lidé se sem prý sjíždí zdaleka a nedivím se, v minulosti nám třeba pan doktor Duchek vyléčil ochrnuté zadní nohy operací páteře, kterou neodkládal a ihned, jak jsme přijeli, k ní zakročil. Ve dříve zmíněné veterině nás chtěli objednat na rtg a případnou operaci až za několik dnů, což by prý ale mohlo mít fatální následky a pejsek by už nikdy na zadní nechodil, kdyby bylo mícha dlouho přiškrcená. Po operaci ve Vetcentru pes druhý den chodil a za týden běhal téměř normálně a hlavně, nebyl nešťastný. Znáte ten pocit, když na vás pes kouká nešťastným pohledem a prosí o pomoc a vy nevíte, co udělat. Hurá, bylo to za námi.

Fík1

Naše současná návštěva probíhala opět v duchu profesionality a důvěry, ačkoli diagnoza není zrovna nejoptimističtější. I naši mazlíčci trpí chorobami, jako lidé.

Jsem ráda, že Vetcentrum máme v rozumném dosahu a že jsme v rukách odbornice na kardio paní doktorky Moravcové a výborné paní doktorky Skrejvalové, která má nejen soucit a pochopení, ale také naučené knížky, jako mladý pan doktor, ovšem s tím rozdílem, že je umí aplikovat a vybrat důležité. Budeme držet panu doktorovi palce, aby se do toho stádia také jednou dostal (ačkoli přesvědčený o své dokonalosti byl nyní už dost). A našemu pejskovi držíme palce, ať všechno zvládne a hlavně, ať ho nic nebolí. V lepších rukou už být nemůže.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.