Proč se tomu zase divím…

Možná jste četli článek o velkém překvapení spojené s přístupem lidí při opravě foťáku. Pár týdnů uplynulo a stále nic, tak jsem se rozhodla, že použiju techniku v podobě mailu a nedočkavě se zeptám, jak to s opravou vypadá. Technika nezklamala, mail nebyl doručen.
Takže šup ke klasice v podobě telefonu. Po vyposlechnutí si automatu a namačkání několika čísel jsem se konečně dostala k normálnímu zvonění na servis. Skoro jsme to vzdala po nespočetných tůtáních. Pravda, byla doba oběda, to mě napadlo pozdě. Nakonec se přeci jen na druhé straně ozval hlas a ne automat.

Občas si člověk připadá jako bezmocné zvíře za plotem 🙂

Bylo mi sděleno, že náhradní součástky ještě nedorazily a mám si tedy zavolat později. Jelikož slečna na druhé straně hovořila ve smyslu, že součástky nedorazily k nim, troufla jsem se optat, kde že se ten fotoaparát opravuje, zda jako u nich? Bylo mi sděleno, že ne přímo u nich, ale v Praze ano, u externistů. Chvilku jsem koukala na telefon, jestli jsem se nepřeslechla, a hned na přítele, jestli jsem se nezbláznila. Při osobní návštěvě nám bylo přeci sděleno, že se vše posílá do ciziny!!!???

Svůj údiv jsem ale raději skryla a na nic se už neptala, v rámci zachování zdraví mého fotografického kamaráda. Už tak u něj mají asi vykřičník či poznámku, že majitelka není zcela v pořádku. Tak uvidíme, co se dozvím příští týden, snad už to vyjde a budeme si pro něj moci dojet. Třeba nás pak potká nějaké další překvapení.

Způsoby údivu jsou různé 🙂